Příběhy si mě nachází samy

Pro toho, kdo pozorně sleduje českou fantastickou scénu, není jméno Věry Mertlíkové neznámé. Účetní ze Žlutavy na Zlínsku v posledních měsících sklízí úspěchy v jedné literární soutěži za druhou. Tovaryši kalamáře nejsou v tomto ohledu výjimkou a Věra se stala jejich historicky první vítězkou se svou povídkou Bílý.

★ Věro, za poslední rok se vaše povídky objevily v hned několika antologiích. Co na ten úspěch říkáte a proč o vás nebylo tolik slyšet dřív? 

Letos se, chvála všem bohům, opravdu daří a já z toho mám velikou radost. Pokouším se psát poslední čtyři roky. Děti vyrostly a člověk má najednou víc času. Psaní je pro dámu středního věku výborná věc. Naučí se spoustu nových věcí, nevymýšlí hlouposti a dokáže být u klávesnice hodná celé hodiny.

★ Ve vašich povídkách se často prolíná minulost s přítomností, svět fikce se světem reálným – jsou to jsou vaše oblíbená témata?

Rozhodně ano. Fantazie má v životě své místo. Na druhé straně mi vůbec nevadí žít v takzvaně obyčejném světě, chodit do práce a dělat všechny ty nudné věci, které by dobrodruhům z mých příběhů určitě připadaly báječné.

Slunce zmizelo. Zvedl se studený vítr. Honil po pastvině spadané listí a rozfoukal i hromadu pod vysokou břízou. Pod stromem se bělaly spadané větve. Anebo to byly kosti? Louka však nebyla prázdná jako předtím. Pohybovalo se po ní podivné stádo. Několik stařičkých koní, pár vyhublých krav, olysalý kozel a trojice temně šedých beranů, kteří ze všeho nejvíc připomínali bouřková mračna plná krup.

★ A co pohádkové prvky, které se ve vašich dílech objevují? Máte ráda pohádky?

Ano a moc. Pohádky mají začátek, prostředek a konec, věci v nich fungují a většinou to i dobře dopadne – aspoň pokud jste na té správné straně.

★ Povídka Bílý, se kterou jste zvítězila v naší literární soutěži, se odehrává v raném středověku. Je vám období a prostředí středověku blízké?

Patřím k příznivcům živé historie a déle než patnáct let se snažím aktivně šermovat a tančit. Hodně věcí, které mí hrdinové prožívají, tak mám možnost sama vyzkoušet. Když postava v příběhu potřebuje zvítězit v souboji, není nic jednoduššího než si vzít odpovídající zbraně a vymyslet, jak by to šlo udělat. Tady mám velkou oporu ve své šermířsky zdatnější polovičce, která mi obětavě pomáhá – většinou v roli toho, komu je v povídce třeba nakopat zadek.

Čedrag lhostejným pohledem sklouzl po umírajícím muži, pobídl dřímajícího koníka a rozjel se proti přesile. Tváře se mu propadly, oči zdivočely a svraskalou kůží v obličeji zasvítila bledá kost. V ruce podobné pařátu svíral prastarou zbraň, napůl rozežranou rzí. Smrtonoš, kterého sama Morana vyvolila, aby provázel duše do Návu. Pro koho přijde, ten musí s ním. 

★ Leitmotivem vašich prací jsou koně, kterým věnujete mnohem víc pozornosti, než bývá v žánru zvykem. Dá se říct, že jsou koně vaším koníčkem?

Už odmala – tady je to asi zděděný gen po pradědečkovi Rudolfovi, který koně miloval a dlouhá léta pracoval v zemském hřebčinci Tlumačov. Jezdím od dětství a nejmíň jednou týdně se mi daří dostat se do sedla. Když člověk jede sám podzimním lesem, příběhy si ho samy najdou a stačí je jen posbírat jako barevné listí.

★ Co dalšího si od Vás budeme moci přečíst? Přijde i něco většího než povídka?

Už je na cestě a s trochou štěstí vyjde na konci podzimu. Bude to historická fantasy nejen pro jezdce a vozataje s názvem Tři bábiny kobyly. Příběh je inspirován slovanskými bylinami a je to taková raně středověká road movie. Pokud vás zaujala povídka Bílý ze Zakázaného slova, můžete se v knize dočíst i o dalších osudech nejlepšího kupce odsud až na konec světa. Jaško, o desítku let starší, tu vystupuje v roli světaznalého muže a průvodce mladého hrdiny. Společně se vydávají z Konstantinopole až na Velkou Moravu, aby získali vítězné spřežení pro vozatajský závod. Neprozradím, jak příběh dopadne, ale jisté je, že se oba vrátí moudřejší.

Na dvoře už podupávali koně. Dva ryzáci a statný dlouhonohý grošák. Pěkný kůň – příliš pěkný pro Kolyvana, největšího lakomce pod sluncem! Otěže zdobené stříbrem, sedlo jako pro knížete, poprsník na zpěněné hrudi pobitý mosaznými cvočky a vzácná modrá čabraka promáčená potem… Jen pán by zasloužil nakopat zadek! Jak může nechat zpoceného koně stát na větru a zimě?

★ A ještě obligátní otázka: kde na psaní berete čas a máte při něm nějaký rituál?

Dobré je, že jako zaměstnaná žena a matka dělám spoustu nudné práce, u které mám čas přemýšlet. Když pak je chvilka a můžu sednout za počítač, mám už většinou vymyšlené, o čem příběh bude. Rituály mě zatím minuly širokým obloukem, ale musím říct, že takové ticho, teplo a tekutiny mají možná něco do sebe. ■