Protože jsme se z jedné recenze loňské soutěžní antologie Krajina háďat dozvěděli, že jsme sami nepochopili význam tématu, na tom letošním jsme si dali skutečně záležet. Zevrubně jsme nastudovali slovníkové definice, konzultovali je s odborníky z Ústavu pro jazyk český, a dokonce změřili sémantický diferenciál slova „rituál“, abychom se nestali obětí svého subjektivního, inherentně vágního vnitropsychického kognitivního modelu. A považte – vyplatilo se!
Čísla hovoří jasně
V první řadě nás nesmírně potěšilo, že ze soutěže prakticky vymizely slabé texty. Proto si při letošním hodnocení vystačíme s méně kategoriemi než obvykle.
Ještě větší radost nám udělaly rozumné rozsahy povídek. Z celkem 87 příspěvků (jeden zbloudilý přibyl dodatečně po termínu) měl ten nejdelší asi 39 normostran (Strýček z Německa) a nejkratší necelé 2 normostrany (Happy New Year). Průměrná délka povídky ve čtvrtém ročníku soutěže tak činila krásných 15,8 normostrany.
Mezi účastníky letos mírně převládly autorky (43) nad autory (39). Zanedbatelně klesl podíl slovensky psaných příspěvků (letos 9 procent, obvykle 10), nicméně jako tradičně jsou na velmi slušné úrovni. Potěšila i účast jmen, která známe z předchozích ročníků.
Rituál je, když…
A jak téma zpracovávali autoři a autorky nejčastěji? Často se děj povídek točil kolem pedantsky založených nebo autistických lidí, kteří mají v životě pevný řád, přičemž spouštěčem zápletky je jeho narušení vedoucí k nejrůznějším peripetiím. Dále byly jako rituály interpretovány běžné rodinné zvyky či oslavy.
Nejčastěji však rituály nebyly příčinou či spouštěčem zápletky, ale jejím řešením. Například pro zajištění dalších pokolení slovanských strašidel je zapotřebí něco (vlastně někoho) obětovat. Zařídit příchod Pána pekel na svět rovněž vyžaduje komplikovaný ceremoniál se složitou logistikou. No a Paříž ze spárů zla nezachráníte jen tím, že si navlečete žlutou vestu, n’est-ce pas?
To jsme se nasmáli
K rychlému přečtení letošní dávky povídek přispěl bezesporu fakt, že jsme je požadovali okořenit vtipem, humorem či nadsázkou. Věřte, že po těžkých, hutných, mnohdy depresivně zpracovaných tématech let minulých to bylo zapotřebí.
Většina autorů navíc skutečně pracovala s humorem jako s kořením. Někde ho bylo víc, někde méně, někde kuchaři ujela ruka, ale tak už to bývá. Soutěžícím naopak může vykouzlit úsměv na tváři fakt, že kvalitních textů bylo dost a i letos antologie bude. A budou v ní tyto povídky — vlastně ne, to se dozvíte na konci září.
Sranda, co? ■
