Marek Dvořák obsadil stříbrnou pozici v letošním ročníku literární soutěže Tovaryši kalamáře na téma Bestie. Na jeho povídce, která nedávno vyšla v soutěžní antologii Bůh Černého lesa, jsme ocenili zejména lehkost a zručnost, se kterými je napsána, humor a přirozené, doslova lidové dialogy.
★ Marku, povídka Jakub se už ničemu nediví nešetří vtipem a plyne svižným tempem. Využíváš tento styl vyprávění často? Kdes bral pro povídku inspiraci?
Myslím, že jinak psát vlastně neumím. Občas experimentuji s formou a snažím se být tu popisnější, tu vážnější, ale nejradši se vracím do své přirozené role cynického vypravěče, jehož úsměv je spíš ironickým šklebem. Inspiraci na povídku jsem našel lézt v kuchyni, nejspíš přimigrovala od sousedů. Dál bych to radši nerozmazával. Respektive, už jsem to rozmázl.
Otevřel ledničku a brada mu spadla.
Bylo jich tam nejmíň dvacet, a zima jim očividně nijak nevadila. Běhali po uzeninách a po májce, jako kdyby jim chata patřila. Až se mu zvedal žaludek. Super, tak tohle jídlo může rovnou vyhodit. Jak se tam kurva dostali?
Bude se na ně dívat, kam se zašijí. Zapálil si – stejně už nemá chuť se krmit – a zíral do ledničky. Ale ti parchanti se vůbec nechtěli schovávat. Dál se čile proháněli po jeho mase jako bruslař po stadionu a člověka vnímali asi jako vycpanou veverku za prosklenou vitrínou.
★ Jak vypadá tvůj tvůrčí proces, máš nějaký rituál?
Píšu každý všední den po práci, občas i o víkendu. Mám denní limit, a dokud jej nesplním, zakázal jsem si dělat cokoliv jiného. Jakmile si totiž dám odpolední pauzičku, vyhasne mi motor. Jasně, psaní fantastiky je zábava, ale když koukám do monitoru osm hodin v práci, už se do toho musím trochu nutit. Jakmile ale napíšu pár vět, ztrácím pojem o čase a skáču po hlavě rovnou do příběhu.
★ Dobrý spisovatel musí být dobrý čtenář. Máš nějaké oblíbené autory?
Mám, a spoustu. Ze světových klasiků Martina, Pratchetta, Lovecrafta, Kinga, Zelaznyho, ale dost mě inspirovala i česká tvorba. Vyhledávám hlavně dark fantasy, takže Šlechta, Neomillnerová, mám taky hodně rád „gorgonské“ Letopisy Vukogvazdské družiny Jana Kravčíka. Baví mě i profláklá česká splatterpunková škola, konečně jsem se dostal ke Kopřivovu Asfaltu a byla to pecka. V poslední době mě zaujala Leigh Bardugo a jejích Šest vran, těším se, co dalšího napíše.
„Já myslím,“ zasnil se dědek, „že by nám ufouni mohli ukázat, jak se cestuje ve vesmíru. Přidružit nás k nějakýmu galaktickýmu spojení planet nebo tak něčemu.“
„To myslíš vážně? Každej chce vypadnout z Evropský unie, a ty by ses chtěl přidat k Impériu?“
„No a? Sovětskej svaz taky nebyl tak špatnej, jak se dneska říká.“
„Ježíši, o tom už mi radši neříkej ani slovo.“
★ Co dalšího si od tebe můžeme nebo budeme moci přečíst?
Kromě Jakuba už v tištěné podobě jen novelu Nesvatý otec a několik povídek vydaných na internetu. Většinu života jsem k psaní přistupoval dost laxně. Pořád je vnímám jako volnočasovou aktivitu, ale už to beru vážněji. Dost mě motivovala kniha od Stephena Kinga O psaní. Slyšel jsem na ni různé názory – třeba Juraj Červenák říká, že je to v podstatě návod na kingovku –, ale nic v životě mi nedalo takovou chuť do práce. Co se týká mé budoucí tvorby, nerad mluvím o čemkoliv, dokud to není vytištěné nebo alespoň podepsané. Ale píšu, až se ze mě kouří. ■
