Provokativní otázka v titulku je určena především začínajícím autorům, kteří se pustili do tvorby prvního dílu své čtyřdílné ságy. Proč to jen málokdy vyjde a co udělat jinak?

Stává se to až příliš často. Do redakce nám dorazí několikasetstránkový rukopis, který je už na první pohled špatně napsaný a pro vydání nepoužitelný. Tvorba musela zabrat dlouhé týdny a měsíce, jeho úpravy by ale zabraly mnohem víc. Přesto mají začínající autoři a autorky v šuplíku hned několik pokračování. Z pohledu nakladatele je můžou rovnou vyhodit do koše. Kdyby si při své tvorbě položili tři jednoduché otázky, možná to mohlo dopadnout jinak.

1) Vím, proč píšu?

Nikdy v historii neexistovalo tolik knih o literární tvorbě, přednášek, kurzů či dílen tvůrčího psaní. Přesto se nezdá, že by lidé psali lépe. Univerzální pravidlo, které formuloval americký spisovatel Theodore Sturgeon, zní: Devadesát procent všeho je odpad. Proč? Protože pro většinu lidí je psaní forma odpočinku, meditace, introspekce, dokonce terapie. To je naprosto v pořádku. Ale spousta lidí píše proto, že by rádi viděli své jméno na obálce tištěného vydání, protože autorství knihy je stále ještě považováno za prestižní záležitost, která přináší autoritu a respekt. Navzdory tomu, že sepsat a vydat cokoliv dnes může naprosto každý.

Takže drtivá většina autorů píše kvůli sobě a pro sebe. Ne proto, že mají co říct, ale proto, že se chtějí realizovat. Píšou, co je napadne, a teprve poté se na své nestrukturované dílo snaží nahodile aplikovat některou z tisíců pouček z knih a kurzů o psaní. Z praxe ovšem víme, že mnozí autoři ani o žádné teoretické poučky nestojí, a když si přečtou návod na internetu, nemají dost disciplíny, aby se ho drželi. Proto slavní spisovatelé neváhají sdílet své know-how – knihy o psaní mají spousty čtenářů, ale jen málokdo se díky nim stane lepším spisovatelem. Proto je devadesát procent literatury, kinematografie či hudby odpad a vždycky bude.

2) Umím vlastně psát?

Jak už bylo řečeno, internety jsou plné návodů, jak napsat román. Některé obsahují cenná zrnka moudrosti, jiné jsou naopak velmi toxické. Asi největší chybou začínajících autorů, kteří to s psaním myslí trochu vážně, je, že se soustředí na dílčí aspekty, jako jsou dialogy či popisy, ale zapomínají se na dílo podívat jako na celek, zanedbávají strukturu příběhu či vývoj postav. A nenechají si poradit od těch, kdo rukopisy nakonec posuzují.

Dnes je pro začínajícího autora snadné vystavit své dílo online a nechat si ho zhodnotit čtenáři. Je to pohodlné a člověk se jistě leckdy dozví něco, co by ho samého nenapadlo. Ale jak moc jsou názory takzvaných betačtenářů relevantní? Co když si pletou pojmy s dojmy? Co když vás díky nedostatku vlastní praxe jen utvrzují v omylech? Jsou schopni posoudit strukturu textu, dramatický oblouk, tempo a gradaci? Na to už je nutné znát krapet té literární teorie: typologii příběhů, archetypy postav, vyprávěcí čas, syžetovou výstavbu. Je proto pravděpodobnější, že redaktor bude místo detailů schopen zhodnotit text jako celek.

V Americe není problém sehnat freelance editora, který za obnos v řádu tisíců dolarů rukopis pročte, upozorní na jeho nedostatky a poradí, co s nimi dělat. V Česku to takhle nefunguje. Trh je malý, honoráře nízké, redaktorů málo a většina z nich na to jednoduše nebude mít čas ani chuť. Na druhé straně, máte-li nutkání napsat román, nic za to nedáte, pokud po sepsání první kapitoly obešlete několik redakcí s ukázkou, anotací a dotazem, zda se to líbí a jestli má smysl takhle pokračovat dál. Velmi pravděpodobně si na odpovědi počkáte, pokud se jich vůbec dočkáte. Ale zkuste to. Určitě je to lepší než hned na začátku nabrat špatný kurz.

3) Bude to někdo číst?

Nejsmutnější zpráva na konec. Myslíte si, že pokud napíšete něco dobrého, někdo to přece vydat musí? Omyl. Jaké knihy se dočkají vydání, určuje zejména poptávka na trhu. Proto vychází naprosté slátaniny, které se tematicky potkaly s posledním bestsellerem, ale váš brilantní steampunkový román o zakázané lásce dvou mechanických kovbojů ne. Protože prostě v tu chvíli steampunkový western nefrčí. Třeba za pět let bude, ale to teď neví nikdo.

Nakladatel je v první řadě podnikatel, a proto je ochoten vydat téměř cokoliv, co mu přinese zisk. Před patnácti lety to byly příběhy o čarodějných učních, následovaly romány o trnitých vztazích dospívajících dívek s upíry, pokračovalo to padesáti odstíny čehokoliv. Proto je dobré se zároveň s rozpracovanou kapitolou zeptat, jestli vaše téma dnes vůbec někoho zajímá. Respektive jestli těch zájemců je dost, aby to nakladateli stálo za vydání.

Suma sumárum: než se pustíte do psaní, zkuste sebekriticky zhodnotit, čeho chcete psaním dosáhnout a jestli má vaše dílo šanci uspět na trhu. Pokud usoudíte, že ano, nebojte se komunikovat s nakladatelskými redaktory ještě před tím, než knihu vůbec začnete psát. Ušetříte si tím spoustu času – a taky zklamání, až se dozvíte, že vaše čtyřdílná sága spatří světlo světa pouze v případě, že si ji vydáte sami.

Další otravný newsletter?

Kdepak! Ale jestli se chceš dozvědět mezi prvními, že jsme vydali novou knihu, nech si poslat upozornění. Bez obav: víc než tři ročně nebudou.

Díky za zájem, nebudeš litovat. A kdyby snad, vždycky se můžeš odhlásit.