Česko má pro mě zvláštní mystiku

Jesse Bullington pochází z Pennsylvánie, v mládí pobýval v Nizozemsku a dnes žije v coloradském Boulderu. Jako milovník gotického románu a evropského středověku zpracovává bizarní, temná a fantaskní témata. Román Prznitelé hrobů: Chmurná historie bratří Grossbartů (česky 2015 v překladu Tomáše Kratochvíla) pojednává o vykradačích hrobů a sériových vrazích ze 14. století, kteří za morové epidemie terorizovali západní Evropu. Román Obcování se smrtí (česky 2014 v překladu Lucie Mikolajkové) se věnuje uprchlé maurské otrokyni ovládající černou magii, která cestou ze zajetí narazí na švýcarského renesančního malíře a žoldáka a jejich osudy se propletou. Bullingtonovy knihy jsou okořeněny notnou dávkou satiry a černého humoru.

 Jesse, Obcování se smrtí je velmi specifická kniha. Pojednává o maurské dívce, která se nechtěně stala nekromantkou. Jak jsi na ten nápad přišel a co bylo vlastně podnětem k jeho sepsání? 

Příběh o mladém člověku, který se stane nedobrovolným učněm nekromanta, ve mně zrál několik let. Představa dospívající osoby plné životního elánu, a přitom zotročené starobylým zosobněním smrti, mě jistým způsobem fascinovala. Z té ideje se postupně stalo něco jako lepkavá koule, která se převalovala v mé mysli a brzy se na ni začaly nabalovat další podivné nápady a detaily: historické osobnosti jako malíř Niklaus Manuel Deutsch nebo alchymista Paracelsus, folklór jako třeba západoafrická víra týkající se smrti nebo staré mýty o hyenách, ale i skutečné události jako španělská reconquista a na ni navazující inkvizice. Takže všechno začalo tímhle malým vajíčkem, které jsem oplodnil mými oblíbenými tématy, a nakonec vyklíčilo v něco mnohem většího.

 To je spousta zajímavých motivů. Odkud bereš pro své psaní inspiraci?

Inspiraci beru prakticky ze všeho. Průběžně si nacpávám kapsy vším možným, a když se nikdo nedívá, bezostyšně to recykluji. Moji představivost rozhodně krmí i jiné příběhy, ať už jsou sepsány, zfilmovány, nakresleny nebo předávány jako historická skutečnost, ale hodně toho přebírám i z každodenního života. Mohu-li ukrást citát o kradení myšlenek, francouzský režisér Jean-Luc Godard jednou řekl něco ve smyslu: „Není to o tom, odkud nápady berete, ale kam je dotáhnete.“ Právě těmito slovy se snažím řídit.

 Pro spisovatele je důležitá i relaxace, umění vypnout, přijít na jiné myšlenky a podívat se na svět i text jinýma očima. Jak rád odpočíváš?

Co se odpočinku týče, platí výše zmíněné: můj mozek pomáhá dobíjet četba, filmy a nejrůznější hry. Co je snad ještě důležitější, zbožňuji chození po horách, a protože nedaleko jedněch žiji, mohu se vytratit a bloumat po lesích, kdykoli se mi zachce trochu vypnout. Nebráním se ani rozličným nápojům nebo dýmce – jen máloco je lepším balzámem na rozjitřenou mysl než podvečerní hlt něčeho dobrého a zabafání z dýmky.

 Kteří spisovatelé, případně jaké knihy tě nejvíc ovlivnily? Nejen pro tvorbu Obcování se smrtí a Prznitelů hrobů, ale celkově.

Kde začít? V dětství na mě nejvíc zapůsobili nejspíš Tolkien a Roald Dahl, a čím jsem byl starší, má láska k podobným, byť trochu dospělejším příběhům rostla. K mým milovaným autorům patří Angela Carterová, stejně jako italští postmodernisté Italo Calvino a Umberto Eco. Vašeho Franze Kafku znám už dlouhá léta a láska k jeho knihám se u mě prohlubuje, kdykoliv se k nim vrátím. Jorge Borges a Dorothy Parkerová jsou rovněž mými oblíbenci, budu-li jmenovat dva autory, kteří jsou naprosto odlišní.

Jednou z nejmilejších inspirací jsou pro mě také ilustrátor a spisovatel Edward Gorey a komiksoví kreslíři a scénáristé Kate Beatonová a Alan Moore. Zbožňuji rovněž pikareskní temnou fantasy, od Clarka Ashtona Smithe přes Jacka Vance k Michaelovi Sheaovi. Dále třeba Kóbó Abe, Orhan Pamuk a Joe Abercrombie, abych jmenoval další nesourodou trojici. Ale mohl bych pokračovat celé hodiny, takže raději už přestanu!

Jednou jsi hovořil o jisté náklonnosti k české kultuře, Prahu dokonce v Obcování se smrtí okrajově zmiňuješ. Co vlastně máš na Česku rád?

Ať už zaslouženě či ne, Česko má pro mě zvláštní mystiku, protože jsem ho navštívil už jako malý kluk. Tenkrát šlo ještě o Československo a to málo vzpomínek, které mi zůstalo, je prodchnuto tím druhem úžasu, který dokáže propůjčit jen dětství. Můj otec později cestoval pracovně do Česka ještě několikrát – byl profesorem kriminologie a dnes je v důchodu – a historky, které mi vyprávěl, jen prohloubily mou fascinaci. Našel si v Česku mnoho přátel, kteří za námi pak přijížděli do Států. Takže je tu osobní konexe s místem, které jsem však jako dospělý nenavštívil. Zatím!

Navíc když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, že existuje něco jako česká citlivost, která mě oslovuje – smím-li být tak smělý a zobecňovat na základě tak malého vzorku! Je to sice jen má domněnka, ale celý život mě v podstatě čirou náhodou oslovují nejrůznější čeští umělci. Když jsem byl malý, jednou z mých oblíbených knížek bylo ilustrované vydání Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Jako starší jsem si šíleně zamiloval Kafkovu prózu a Švankmajerovy filmy. Podobné to bylo s některými snímky československé nové vlny – například Valerie a týden divů. A samozřejmě zbožňuji absint!

Chtěl bys tedy něco vzkázat čtenářům českých vydání svých děl?

Děkuji vám za to, že jste mým knihám dali šanci. Vím, že každý má omezené množství času, proto doufám, že shledáte tyhle romány za hodné vaší pozornosti. Pokud se vám líbí, šiřte se prosím dál nejen o nich, ale samozřejmě i o skvělých lidech z Gorgony, kteří tvrdě pracovali, abyste mé knihy mohli držet v rukou – tyhle věci se nedějí bez úmorné dřiny a dlouhého ponocování! A neostýchejte se a pošlete mi zprávu přes mé stránky jessebullington.com, protože si rád vyslechnu každého spokojeného čtenáře… A pokud se vám kniha nelíbila, nechte si to prosím pro sebe! Na zdraví! 

Více o Obcování se smrtí Více o Prznitelích hrobů